Současnost a tradice
Sdružení moravských pracovišť Akademie věd ČR (SMP) tvoří základnu pro koordinaci vědní neuniverzitní politiky Akademie věd ČR (AV ČR) v moravských regionech. V jeho činnosti jde rovněž, a to zejména, o prezentaci a popularizaci vědy a o reprezentaci Akademie věd ČR a jejích pracovišť vůči samosprávným, vzdělávacím i jiným organizacím. SMP je rovněž garantem práce s talenty, Kurzů základů vědecké práce a dalších vzdělávacích a výchovných akcí pořádaných AV ČR a jejími ústavy v regionu.
SMP tvoří 9 samostatných ústavů se sídlem v Brně a Ostravě a 14 poboček ústavů se sídlem v Praze a Ostravě. Vzniklo smlouvou mezi statutárními zástupci zmíněných pracovišť dne 16. dubna 2013. Bezprostředně ovšem navázalo na Sdružení jihomoravských pracovišť AV ČR (SJMP), které bylo ustaveno dohodou statutárních zástupců pracovišť AV ČR se sídlem v Brně a brněnských poboček pražských ústavů ze dne 4. prosince 2002. Tehdejší členové Akademické rady pracující na brněnských pracovištích AV ČR prof. Václav Sklenička a doc. Radomír Vlček připravili sdružení pracovišť AV ČR s konkrétně vymezenou pracovní náplní, organizační strukturou a vlastním sekretariátem. Tento koordinační orgán má ovšem hlubokou tradici. Od 60. let 20. století se nazýval Jihomoravská základna AV ČR (ČSAV) a ještě dříve Brněnská základna ČSAV.
Základna v průběhu téměř sedmi desítek let své existence neměla vždy jasně vymezenu organizační strukturu. Po několik desítiletí, zejména v době normalizace, působila jen jako konzultativní orgán, přenášející informace z pražského ústředí ČSAV (prezídia) do regionálních pracovišť. Zásadní změna nastala v roce 1990, kdy se mj. zaměřila prostřednictvím svých komisí na rehabilitaci osob postižených politickou perzekucí normalizační doby, konsenzuální jednání o obnově a restrukturalizaci brněnských pracovišť ČSAV a na jejich dislokaci.
V průběhu druhé poloviny 90. let 20. století AV ČR jejím přičiněním uzavřela s řadou vysokých škol rámcové smlouvy o spolupráci a smlouvy o uskutečňování doktorských studijních programů. Přirozenou nástavbou se stala konkretizace spolupráce. Té se, společně s rozvíjením spolupráce s místní samosprávnou a aplikační rovinou v roce 2002 ujalo nově koncipované SJMP.
Hlavní náplní práce dnešního SMP je hledání nových cest a forem spolupráce pracovišť Akademie věd s vysokými školami v obou moravských regionech. Jde především o spolupráci AV ČR jako soustavy vědeckých pracovišť s Masarykovou univerzitou, Vysokým učením technickým, Mendlovou zemědělskou univerzitou, Veterinární univerzitou, Univerzitou obrany, Janáčkovou akademií umění, Vysokou školou báňskou a Ostravskou univerzitou. Sdružení v odkazu na rámcové smlouvy připravuje konkrétní akce, koordinuje je a jedná o vzájemné podpoře. Kurzy základů vědecké práce, určené primárně studentům doktorských studijních programů, získaly v rámci moravských regionů velkou popularitu a jsou některými vysokými školami zařazeny mezi kreditované přednášky. Mimořádnou roli sehrává v posledních letech koordinace činnosti pracovišť AV ČR a vysokoškolských pracovišť v souvislosti s rostoucím významem popularizace a prezentace vědy. Sdružení připravuje cykly tematicky i jednorázově zaměřených přednášek, literárních čtení a prezentaci výsledků práce jednotlivců i celých odborných týmů.
Další podstatnou rovinou činnosti je podpora tzv. velkých projektů, především těch, kde nestačí partnerství jednoho akademického pracoviště. Mimořádného významu nabývá jednání o nich nejen s vysokými školami, ale i Úřadem Jihomoravského kraje, Statutárním městem Brnem a jimi zřizovanými institucemi, např. Jihomoravským inovačním centrem, Regionální rozvojovou agenturou Jihomoravského kraje, Jihomoravských centrem pro mezinárodní mobilitu, s Magistrátem statutárního města Brna a jimi zřizovanými institucemi, s Moravian Science Centre VIDA. Opřít se přitom může o uzavřené rámcové smlouvy o spolupráci.
SMP usiluje o to, aby se v rovině spolupráce s vysokými školami jednalo o dlouhodobou systematickou činnost stavěnou funkčně i na neformální bázi. Má v tom směru bohatou tradici: pracoviště AV ČR a ČSAV v Brně byla od samotného počátku budována na regionálních základech s odbornými celostátními i mezinárodními dosahy právě ve velmi úzkém provázání s vysokoškolskou činností. V praxi nešlo o majorizování Akademie, jak bývá někdy s ohledem na dobové dikce interpretováno, ale o vzájemnou pomoc a podporu při tvorbě vědeckých plánů a jejich naplňování. Jde o všestranně prospěšnou a úspěšnou tradici. Vždyť u vzniku pracovišť ČSAV a působení brněnské základny pracovišť ČSAV stály vynikající osobnosti české a moravské vědy a vysokoškolského vzdělávání, často před tím či souběžně působící jak na pracovištích ČSAV (i jejich předchůdcích, tak na vysokých školách. Tradice mimořádně úzkého provázání vysokých škol a pracovišť AV ČR existuje dodnes. Svědčí o tom mj. skutečnost, že více než polovina vědeckých pracovníků moravských pracovišť AV ČR působí současně, obvykle jako externisté, na moravských vysokých školách. S tím úzce souvisí skutečnost zapojení pracovišť a pracovníků Akademie věd do velkých projektů typu Středoevropského technologického institutu CEITEC a Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC, stejně jako i řady dalších menších projektů. Na pracovištích AV ČR v Brně pracuje více než 750 zaměstnanců, mezi nimiž působí řada oceněných za badatelské výkony. Např. v roce 2005 získal ocenění Česká hlava prof. ing. Armin Delong, v roce 2014 ing. Ilona Müllerová a prof. RNDr. Emil Paleček.
Tradice Sdružení
Činnost a působení SMP navazuje na pozitivní tradice instituce, jež byla založena v Brně na sklonku roku 1953 pod názvem Základna brněnských pracovišť ČSAV. Stalo se tak na podkladě prvního zákona o ČSAV, v němž se hovořilo o vzniku regionálních center – základen. Brněnská základna byla původně chápána jako regionální centrum koordinace, řízení a správy pracovišť ČSAV v Brně. Vycházelo se z představy o centralizovaném systému neuniverzitního vědeckého působení rozděleného pyramidálně do jednotlivých regionů. Brno totiž nebylo jediným, obdobná centra měla vzniknout i jinde, jak to nejlépe dosvědčuje dodnes, i když v oborově jiné podobě, příklad Českých Budějovic.
Na Základnu lze nahlížet tak, že od ní se odvíjející struktura ČSAV v Brně měla od samotného počátku doplňovat celostátní linii. Pozitivní na tom jistě bylo respektování některých regionálních zvláštností, především přírodovědných, technických a některých společenskovědných oborů na tradičně vysoké úrovni a dále pak uznání regionálních specifik možností bádání (archivy, knihovny, laboratoře) a stejně tak vysoké úrovně vědy na vysokých školách v moravském regionu (zejména na Masarykově univerzitě a Vysoké škole technické dr. Edvarda Beneše).
Na druhé straně ovšem úkol, jenž byl v době vzniku ČSAV určen - působit nejen jako odborně, ale i organizačně nejvyšší (a do jisté míry i dohlížející) instituce československé vědy bránil širokému uplatňování regionálních zvláštností a možností, které plynuly z postavení Brna ve vědecké a badatelské praxi. Přes nepochybně pozitivní kroky jednotlivců působících v čele základny nebylo v době jejího vzniku, před polovinou 50. let 20. století, rozvinutí takových činností, které provádíme v současnosti na základě svobodné konsenzuální volby témat, na bázi spolupráce a partnerství s vysokými školami a dalšími institucemi, možné.
Je však třeba i pro tuto dobu vyzdvihnout neúnavnou odbornou i vědecko-organizační práci konkrétních osob. Pro vznik a první léta činnosti základny byl mezi nimi nesporně nejdůležitější akademik František Píšek (1880–1976), kapacita v oboru metalurgie, pracoval již ve Výboru pro sestavení pracovišť ČSAV, jenž v roce 1952 připravoval konkrétní podobu ČSAV a jejich pracovišť. Zajímavostí jistě je, že patřil mezi sedm nestraníků z celkem 29 členného sboru. Tato skutečnost navozuje domněnku o jeho osobních vazbách k některému z čelných politických a stranických činitelů prosazujících vznik ČSAV. Pravda je však taková, že ten nejvlivnější, ministr školství Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl sice ochoten aplikovat řadu sovětských vzorů a zkušeností, ale trval na kontinuitě starších českých neuniverzitních institucí vědy a techniky s ČSAV. Včetně personální roviny. Nejednou si právě on později posteskl, že ČSAV by měla být vskutku odborně profilovanou, nikoli tak zpolitizovanou institucí. Píšek pro něj byl jedním ze skutečných odborníků. Nesporně ovšem Píšek patřil k těm, kteří byli vůči politickému režimu loajální. To byla jistě podmínka, jinak by nemohl být ani mezi prvními 52 jmenovanými členy ČSAV - akademiky. Bez politické příslušnosti jich tehdy bylo pouhých devět.
Výbor pro sestavení pracovišť ČSAV připravil pyramidální strukturu Akademie. V Praze bylo ustaveno centrum v čele s prezídiem, jemuž měly být podřízeny základny s úkolem řídit pracoviště v regionech. Píšek konkretizoval tuto podobu pro Brno. Trvalo však téměř celý rok 1953, než prezídium rozhodlo, že Základna brněnských pracovišť ČSAV skutečně vznikne. Záhy poté, co po projednání v nejvyšších státních a stranických orgánech o tom přijalo usnesení, byl František Píšek jmenován ředitelem základny, jak se poněkud zjednodušeně Základně brněnských pracovišť ČSAV začalo říkat. Bez zajímavosti není, že tento termín, ačkoli základna prošla za témě sedmdesát let své existence řadou organizačních i názvoslovných proměn, se udržel dodnes a brněnští pracovníci Akademie bez rozdílu profesí jej běžně užívají.
Krátce po svém jmenování ředitelem svolal Píšek dopisem z 9. ledna 1954 ustavující schůzi, která se uskutečnila o tři dny později, 12. ledna v zasedací místnosti jednoho z prvních pracovišť ČSAV v Brně - Vývojových dílen. Jednací síň se nacházela na Kounicově ulici 42 (tehdy ještě Leninově). Pozn. Na ustavující schůzi se kromě samotné informace o rozhodnutí prezídia vytvořit základnu jako samostatnou rozpočtovou jednotku řešilo složení její vědecké rady, která měla garantovat odbornou úroveň mezioborově složené základny a současně být jejím odborným řídícím orgánem. Podle propozic prezídia se členem vědecké rady měly stát automaticky osobnosti, které žily v Brně a zároveň jim byl udělen titul akademik nebo člen korespondent. Dále mělo mít ve vědecké radě zastoupení každé pracoviště základny, bez ohledu na to, zda se jednalo o samostatné pracoviště, laboratoř, pobočku či detašované pracoviště (viz tabulka). Brno totiž tehdy mělo jediný samostatný ústav ČSAV – Vývojové dílny.
Výsledkem jednání o vědecké radě byl návrh 22 jmen. Prostřednictvím ředitele základny byl předložen prezídiu ČSAV. To jej 28. dubna 1954 bez připomínek přijalo. Předsedou vědecké rady byl prezídiem jmenován již designovaný ředitel základny akademik Píšek. Z dalších osobností jmenujme např. matematika, člena korespondenta Otakara Borůvku (1899–1995), jazykovědce, člena korespondenta Franka Wollmana (1888–1969), geografa, člena korespondenta Františka Vitáska (1890–1973), toho současně jako vedoucího Kabinetu pro geomorfologii ČSAV (předchůdce Geografického ústavu ČSAV), biologa prof. Ferdinanda Herčíka (1905–1966), vedoucího laboratoře a prvního ředitele Biofyzikální ústavu ČSAV, ing. Armina Delonga (1925–2017), vedoucího Laboratoře krátkovlnné optiky, jednoho ze zakladatelů Ústavu přístrojové techniky ČSAV, profesora Vysoké školy zemědělské Josefa Kratochvíla (1909–1992) jako vedoucího Laboratoře pro výzkum obratlovců a zakladatele Ústavu pro výzkum obratlovců a Josefa Poulíka (1910–1998) coby vedoucího brněnské expozitury Archeologického ústavu ČSAV v Praze. Mezi jmény figurují i designovaní představitelé dalších brněnských poboček, např. Josef Kolejka (1924–2015) jako vedoucí brněnské pobočky Historického ústavu ČSAV.
Úkolem vědecké rady základny bylo koordinovat vznik komplexu pracovišť, jež by v brněnském regionu vytvářela mimouniverzitní vědu a výzkum. K 1. lednu 1953 totiž existovalo v Brně jen několik malých pracovišť ČSAV. Stranický a státní požadavek ovšem směřoval k samostatným především technickým a přírodovědným ústavům, jež měly provádět a v širším smyslu garantovat výzkum, který byl definovaný jako strategický. Za tím se však v některých případech skrývaly státní zájmy, především co se týkalo vojenství, rozvoje těžkého průmyslu či chemického výzkumu.
Ředitel základny a její vědecká rada měli od samotného počátku existence základny navíc na starosti správní a hospodářské záležitosti. Největším a současně i nejtěžším úkolem bylo zajištění optimálních prostorových podmínek pro jednotlivá pracoviště ČSAV. Ta totiž v nejednom případě, zejména ve společenských vědách, byla „dočasně“ dislokována v soukromých bytech. V jiných případech díky spolupráci s vysokými školami, v jejích prostorách. Z toho však plynuly četné problémy. Vysoké školy se rozrůstaly, počet studentů přibýval a přednáškové prostory i místnosti pro pedagogy chyběly. Leccos bylo připraveno k rekonstrukci, ale tam, jako např. v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, načež je dělníci museli doslova a do písmene vynést – nejprve přestalo fungovat topení, pak elektřina. Podobné problémy ovšem přežívaly i do pozdějších let.
Souběžně se vznikem vědecké rady byla při základně ustavena Hospodářská správa pracovišť ČSAV v Brně (HS). Jednalo se o další samostatnou rozpočtovou jednotku v čele s ředitelem, kterého jmenovalo prezídium ČSAV, jemuž byl přímo podřízen. Úkolem HS bylo zabezpečovat po stránce správní a hospodářské jak vznikající samostatné ústavy, tak jednotlivé laboratoře a brněnské pobočky. Nominálně ovšem patřila do základny.
Uvedená struktura existovala pouhé dva roky. V roce 1956 byla základna reorganizována. Prezídium uposlechlo apelu stranických orgánů a rozhodlo se pro budování pracovišť ČSAV podle odborného profilu, jehož garantem se v celostátním měřítku staly vědní sekce a jejich skupiny. Údajně na základě projednání s „některými“ (!) zástupci brněnských pracovišť, společného výboru KSČ a společného výboru ROH rozhodlo prezídium na počátku roku 1956 rozdělit pracoviště ČSAV základny na čtyři skupiny:
- Laboratoř pro výzkum obratlovců, Laboratoř pro studium životních dějů filmem, Geobotanická laboratoř a Kabinet pro geomorfologii. Celkem se jednalo o 32 zaměstnanců.
- Laboratoř elektronové optiky, Laboratoř pro studium vlastností kovů, Laboratoř průmyslové elektroniky, Vývojové dílny a Laboratoř pro analýzu plynů. Celkem šlo o 18 pracovníků.
- Společenskovědní pracoviště, tedy brněnské pobočky Slovanského ústavu Historického ústavu, Ústavu pro etnografii a folkloristiku a Ústavu pro jazyk český a další pobočky Jednalo se o početně největší skupinu - 58 pracovníků.
- Archeologický ústav, pobočka Brno, celkem 57 pracovníků.
K prvním třem skupinám mělo být přičleněno po pěti administrativních silách, jež by řídili v první skupině Josef Kratochvíl, ve druhé Armin Delong a ve třetí etnograf Karel Fojtík. Poslední, archeologická skupina měla získat jen tři administrativní pracovníky, které měl řídit Josef Poulík.
Současně s rozdělením vědecké náplně pracovišť základny začalo prezídium připravovat zrušení její vědecké rady. Zdálo se, že dosavadní regionální centrum tím zanikne. Skutečnost ale byla odlišná. Snížilo se sice dosavadní explicitní institucionální vymezení základny, ale mezi brněnskými pracovišti i nadále probíhala odborná i organizační interakce. Na lecčems, co bylo pro ně společné, ať již odborně, vědecky, organizačně či technicky a hospodářsky se mezi sebou především vedoucí pracovníci pracovišť ČSAV v Brně domlouvali, vzájemně se informovali a v některých případech, pokud se na tom konsenzuálně domluvili, vůči prezídiu i mimoakademickým institucím vystupovali v koordinovaném postupu. Tento postup se obvykle uplatňoval prostřednictvím neformálně ustaveného předsedy, obvykle některého z ředitelů pracovišť ČSAV v Brně, který byl současně respektován v pražském prezídiu. Nemělo se tedy jednat o vyhrocenou konfrontaci Brno versus Praha, ale o šíře podpořené žádosti a náměty, týkající se např. dislokačních záležitostí, či reorganizace některých pracovišť.
Nejen v tomto směru, byla nejaktivnější první, biologická skupina brněnských pracovišť, v níž se rodily různé iniciativy, např. ohledně prostorového zajištění. Zejména zásluhou prof. Josefa Kratochvíla byla jím vedená Laboratoř pro studium obratlovců záhy personálně rozšířena a přeměna v zoologické pracoviště ČSAV, nejprve se jednalo jen o detašované pracoviště v Brně, ale nedlouho poté o samostatný Ústav pro výzkum obratlovců. Prof. Kratochvílovi ovšem nelpěl jen na svém ústavu. Jeho aktivity byly mnohem rozsáhlejší. Podílel se např. na přípravě výstavy a tiskové konference o brněnských pracovištích ČSAV při příležitosti 20. výročí osvobození Československa v roce 1965. Výstava se uskutečnila s pomocí ředitelství Moravského muzea v paláci šlechtičen na náměstí Svobody (o 50 let později se v týchž prostorách uskutečnila zásluhou Archeologického ústavu ČSAV Brno ojedinělá výstava o počátcích křesťanství na Moravě). Na profesora Kratochvíla se také obraceli vedoucí dílčích pracovišť, aby jim pomohl s odvoláním na obecný konsenzus brněnských pracovišť ČSAV vyřešit problémy nejrůznějšího druhu.
Nejprve při Vývojových dílnách, od roku 1954 při HS existovalo kádrové oddělení, které bylo pro všechna brněnská pracoviště ČSAV společné. Jeho ředitel byl přímo podřízen prezídiu, i když jeho nejbližším přímým nadřízeným byl ředitel Vývojových dílen, resp. po svém jmenování ředitel základny. Když byla institucionální struktura základny v roce 1956 změněna, vrátilo se kádrové oddělení k Vývojovým dílnám.
V tomto kontextu lze uvést názorný příklad stranického vlivu na regionální centra a snahy KSČ řídit pracoviště ČSAV i na místní úrovni: v letech 1958 a 1959 postihly celou soustavu pracovišť ČSAV v Brně politické prověrky. Navázaly na celostátní akci postihující intelektuální a badatelskou sféru včetně prezídia. V Brně však byly motivovány i malou členskou základnou jednotné základní organizace KSČ brněnských pracovišť ČSAV. Při anketách, které byly mezi straníky provedeny, se jako hlavní důvod této skutečnosti uváděla neochota nových pracovníků brněnských pracovišť ČSAV do KSČ vstupovat.
Výsledkem anket ale i prověrek bylo mj. označení práce kádrového oddělení jako zcela nedostatečné a nekvalitní. Vedoucí kádrového oddělení byl kvůli tomu zbaven místa. I tento případ ovšem ve svém dopadu ukazuje na míru solidarity, která na brněnských pracovištích ČSAV i ve druhé polovině 50. let 20. století fungovala. Kádrovák byl přijat na návrh vedoucího brněnského pracoviště Archeologického ústavu ČSAV Josefa Poulíka ředitelem Archeologického ústavu ČSAV prof. Jaroslavem Böhmem (1901–1962) do pracovního poměru. Jako tzv. technický pracovník zde vydržel až do svého odchodu do důchodu v roce 1989.
HS brněnských pracovišť ČSAV jako samostatná rozpočtová jednotka, měla být k 1. červenci 1956 zrušena. Její zaměstnanci i movitý majetek (skříně, stoly, židle) měli být rozděleni mezi výše uvedené čtyři badatelské skupiny podle klíče určeného prezídiem. To se ale pracovníkům ústavů ČSAV v Brně nelíbilo. Krátce poté, co prezídium dospělo k závěru zrušit HS, stalo se tak na jeho poradách 23. a 24. března 1956, se 18. dubna uskutečnila pod vedením akademika Františka Vitáska, vedoucího Kabinetu pro geomorfologii ČSAV, porada základny. Její účastníci se téměř jednomyslně postavili proti rušení základny, její vědecké rady a zejména HS. Z jednání vznikla rezoluce, kterou akademik Vitásek jménem základny podal na prezídium. Hlavní sekretář ČSAV akademik František Šorm () dopisem ze dne 26. května 1956 oznámil, že výbor prezídia po projednání s ředitelem základny akademikem Píškem dospěl k názoru, že zachována by mohla být HS, a to proto, že by mohla i nadále hospodářsky spravovat pracoviště základny. Ovšem s jednou výjimkou. Brněnská odbočka Archeologického ústavu měla získat s ohledem na různorodost a rozlehlost hospodářsko-technické práce na jednotlivých lokalitách vlastní HS. Tomuto rozhodnutí prezídia předcházelo stanovisko Ústavu státu a práva ČSAV, v němž ovšem byl s takovým řešením vysloven nesouhlas. Podle názoru ÚSP by šlo o neorganické hospodářské a správní spojení pracovišť, která jsou samostatná s pobočkami a detašovanými celky. Nicméně prosadil se názor, že regionální výzkumné centrum, byť i složené z různorodých oborů a již nespojené základnou s její vědeckou radou, má mít svoji vlastní HS. Možná, že důležitou roli sehrály politické zájmy: při jednotné HS mohlo pracovat kádrové a osobní oddělení, jehož vedoucí měl být osobně odpovědný nejen prezídiu, ale i krajským a státním stranickým orgánům.
Postupem času se ale přesto ukázalo, že jednotná brněnská HS není optimálním řešením. Důvodem byl vznik samostatných ústavů a s ním spojený nárůst pracovníků. Práce HS se stávala stále různorodější, zaměstnanci HS ji zvládali jen s vypětím sil. A tak bylo prezídiem rozhodnuto, že po ustavení samostatných ústavů v nich vzniknou i jejich HS. Na konci 50. let se tak stalo v případě Biofyzikálního ústavu a v 60. letech dnešního Ústavu přístrojové techniky, Ústavu fyziky materiálu a Ústavu analytické chemie. Pod jednotnou HS zůstaly jen pobočky a detašovaná pracoviště.
V průběhu roku 1963 prezídium připravilo velkou reorganizaci pracovišť ČSAV. Její součástí bylo definitivní zrušení HS základny. Zůstalo z ní torzo - jednotná HS hospodářská správa přičleněná k tehdy jednomu z největších brněnských ústavů - Ústavu pro výzkum obratlovců, která kromě vlastního ústavu měla na starosti hospodářskou správu všech poboček a detašovaných pracovišť (s výjimkou pobočky Archeologického ústavu) . Sídlo měla na Drobné ulici 28, kde v současnosti působí brněnská pobočka ostravského Ústavu geoniky AV ČR. Model HS z první poloviny 60. let pak s drobnými změnami přežil až do počátku 90. let 20. století, kdy byly pobočky po stránce hospodářské přičleněny k nově se ustavující HS Ústavu analytické chemie a na konci tohoto desetiletí ke svým mateřským ústavům v Praze, Ostravě a Českých Budějovicích.
HS brněnských pracovišť, která fungovala v letech 1956–1962, si zaslouží ještě jednu poznámku: její vedoucí oproti předchozímu období ztratil titul ředitele, byl „jen“ vedoucím, ale zůstal, podobně jako celá HS podřízen přímo úřadu prezídia. Ve vztahu HS k ústavům a pobočkám byla přípisem zástupce ředitele úřadu prezídia ČSAV ing. Vladimíra Štindla z 30. září 1958 kategoricky vymezena výhradní možnost a dokonce i povinnost ředitelů brněnských ústavů a vedoucích poboček zadávat v hospodářských záležitostech úkoly HS. Pražští ředitelé, ani šlo-li o záležitosti poboček či detašovaných pracovišť do těchto záležitostí neměli zasahovat.
K 1. lednu 1964 tedy zanikla i poslední část základny, která měla ve struktuře ČSAV jednoznačnou definici jako samostatná organizační jednotka. Tím ale neskončila komunikace, mezi brněnskými pracovišti, snaha po vzájemné informovanosti i pořádání společných akcí. Neoficiálně, ale se souhlasem prezídia, které alespoň čas od času na některé názory a požadavky takto vzniklé pozitivně reagovalo. Základna tedy zůstala jako neoficiální informační a koordinační nástroj.
Návrat k explicitně formulované organizaci základny v rámci struktury ČSAV mohla přinést druhá polovina 60. let 20. století. Východiskem k ní bylo jisté uvolnění dosavadního politického a ideologického doktrinářství, jež umožnilo jak na úrovni prezídia, tak regionu diskuse o optimálnější variantě organizace neuniverzitní vědy. Klíčovou se stala příprava nového zákona o ČSAV a v rámci federalizace Československa zákona o České akademie věd (ČAV). Lví podíl na tom měl tzv. obrodný proces ve straně a společnosti vrcholící Pražským jarem roku 1968. Právě v této době se opakovaně scházeli zástupci brněnských pracovišť, aby hojně diskutovali o organizačních záležitostech pracovišť v regionu i v celé ČSAV a o oficiálním obnovení základny. S tím souvisel pravidelně zaznívaný požadavek větší regionální samostatnosti při organizování vědy. Nejednalo se o brněnský či moravský separatismus, jak bývalo později líčeno, ale o snahu dosáhnout většího ohlasu slovům o specifikách výzkumu v Brně a jeho možnostech s ohledem na region a jeho blízkost rakouskému a slovenskému prostředí.
Součástí diskusí se staly návrhy na změnu statutu některých pracovišť, jejichž dosavadní právní forma – detašovaná pracoviště – měla být povýšena na statut pobočky (např. Historický ústav a Ústav pro dějiny evropských socialistických zemí) nebo samostatný kabinet (Kabinet věd a umění). Dále se apelovalo na urychlení výstavby společné budovy pro Archeologický a Botanický ústav ČSAV v Brně v prostoru tzv. Akademického náměstí (mezi Právnickou fakultou a poliklinikou na Zahradníkově ulici) a nejlépe tamtéž budovy pro pracoviště společenských věd. Hojné byly i diskuse o rozšíření publikačních možností – např. obohacením dosavadních Prací společných pracovišť, jež byla doposud zaměřena na přírodovědné obory, o samostatnou řadu společenských věd s 12 čísly ročně. Neméně zajímavý byl požadavek, aby bylo ve stanovách ČSAV (ČAV) zakotveno nezbytné zastoupení moravských pracovišť ČSAV v prezídiu.
V zájmu prosazení uvedených ale i dalších požadavků, byl v pozdním jaře 1968 založen z aktivity ředitelů brněnských samostatných ústavů koordinační orgán – pracovní skupina ČSAV v Brně. Šlo vlastně o výbor základny, který měl podle svého statutu „reprezentovat zájmy a prosazovat potřeby brněnských pracovišť AV ČR směrem k prezídiu ČSAV v Praze“. Na základě dalších četných diskusí a dokonce i písemné dotazníkové akce vznikl z iniciativy vedoucího laboratoře vědeckého filmu dislokovaného od roku 1960 při Ústavu přístrojové techniky prof. Jana Calábka (1903–1992) oficiální návrh zastoupení jednotlivých velkých vědeckých center v řídících orgánem ČSAV tak, aby byla vyloučena majorizace Prahy při rozhodování o zásadních otázkách. Dále se v něm hovořilo o umístění „některých řídících orgánů Akademie“ v Brně. Náplní jejich činnosti se mělo stát projednávání a řešení specifických otázek brněnských pracovišť, rozvinutí spolupráce pracovišť ČSAV s vysokými školami v regionu, rezortními ústavy a průmyslovými podniky, stejně jako spolupráci s veřejnými složkami v Brně.
Prezídium se uvedenými návrhy několikrát zabývalo. Co se týče jejich prosazení, nejaktivněji vystupoval prof. Přemysl Ryš, ředitel Ústavu fyzikální metalurgie, jenž se na základě přání zástupců brněnských pracovišť stal nejen jejich mluvčím, ale i zvoleným předsedou stále ještě jen neformálně působící základny. Jenomže srpnové události roku 1968 vedly k nutnosti řešit jako hlavní úkol udržení samotné ČSAV a modelu jejího alespoň částečně samostatného řízení. Normalizační vedení ČSAV, které nastoupilo v listopadu 1969, pak označilo všechny autonomizační požadavky základny za nevhodné, podléhající separatistickým tendencím a konkrétní návrhy použilo proti osobám, jichž se zbavovalo.
První normalizační prezídium řídilo ČSAV v průběhu 5. pětiletého plánu (1971–1975). V něm bylo rozhodnuto např. o budování akademických center v Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Plzni a Ostravě. Tam také směrovaly investiční prostředky, i když v této době jich nemalá část šla i do centra fyzikálních a technických věd budovaného v Praze Kobylisích. Brna se tato aktivita v ničem nedotkla. Dokonce i přesto, že jedním z významných členů prezídia a v letech 1972–1977 jedním z místopředsedů byl Josef Poulík, ředitel Archeologického ústavu ČSAV v Brně. (Samostatným ústavem se dřívější pobočka Archeologického ústavu se sídlem v Praze stal k 1. červenci 1970. Nikoli jako výsledek začátku normalizace, ale dlouholetého úsilí Josefa Poulíka činěného s ohledem na význam archeologického bádání činěného pracovištěm, v jehož čele stál od roku 1945). Platilo ovšem, že jestliže byla celá řada návrhů, jež vzešly ze základny, uložena „ k ledu“, s dislokačními záležitostmi tomu tak nebylo. Alespoň ze strany zástupců základny. Zejména vize výstavby společné budovy pro Archeologický a Botanický ústav byly nejen oživovány, ale i konkretizovány a opakovaně prezídiu předkládány. To však je jednou s odůvodněním nedostatku investičních prostředků, jindy absence stavební firmy či chybějícího stavebního materiálu nebo nutnosti zpracovat nové objemové studie odpovídající aktuálním potřebám žádajících ústavů, opakovaně odsouvalo. I když byl i tím smysl aktivit základny v době normalizace otupován, existovala báze, na kterou bylo možné navázat ihned po sametové revoluci v roce 1989.
Bylo by nesprávné bagatelizovat činnost základny v 70. a 80. letech 20. století. Archivní dokumenty mj. ukazují, že v návaznosti na předchozí období se vcelku intenzívně rozvíjela spolupráce s vysokými školami, stejně jako s průmyslovou sférou. V červnu 1984 byl např. prezídiem ČSAV schválen návrh na zřízení vědecko-výrobního sdružení mezi Biofyzikálním ústavem ČSAV a Výrobní hospodářskou jednotkou Lachema. Rozbor spolupráce ústavů ČSAV s vysokými školami v Brně pak ukázal na spolupráci, byť i ojedinělou ve výukových modulech ale na úplnou absenci společných vědeckých pracovišť a výzkumných skupin. A tak začaly v brněnském regionu vznikat i ty, stejně jako se postupně rozšiřovalo zapojení pracovníků ČSAV do vysokoškolské výuky.
Moderní doba
Zejména zásluhou nového ředitele Biofyzikálního ústavu ČSAV, člena nově zvoleného prezídia ČSAV doc. RNDr. Milana Bezděka se v Brně od roku 1990 konstituovalo Sdružení pracovišť, které projednávalo společné zájmy a potřeby a prostřednictvím svého předsednictva je prosazovalo na celostátní úrovni. Právě činností tohoto orgánu se zřetelně ukázalo, že brněnský, potažmo moravský region má specifika, která je vhodné projednávat na místě. Jedním z nich byla otázka spolupráce ČSAV / AV ČR s vysokými školami. Neméně závažným úkolem, pojednávaným ovšem nyní na výrazně fundovanější rovině než dříve po linii technickohospodářské správy, se stala dislokační otázka. ČSAV se musela na počátku 90. let vypořádat se zásadní rekonstrukcí a restrukturalizací pracovišť. Na jejím základu byla přibližně třetina pracovišť ČSAV zrušena, ze zaměstnaneckého poměru odešla téměř polovina pracovníků. Toto snížení ve spojení s efektivním vynakládáním prostředků vedlo k záměru umístit všechna brněnská pracoviště do prostor, jejichž vlastníkem byla ČSAV, resp. stát a ČSAV měla právo s nimi hospodařit. Rošádu akce označované v jisté analogii se známým českým filmem „kulový blesk“ usnadnila skutečnost, že krátce před tím byl dostavěn od roku 1985 připravovaný areál Ústavu analytické chemie na Veveří 97, zárodek proponovaného Akademického městečka, v němž by byla vedle vysokých škol umístěna řada brněnských pracovišť ČSAV. I když majetkoprávní změny související s přechodem pracovišť AV ČR na právní statut veřejných výzkumných institucí výrazně zasáhl do vlastnických vztahů objektů, pilnou a pečlivou prací dislokační komise tehdejší oficiálně ustavené Jihomoravské základny, v jejímž čele stál pracovník Ústavu analytické chemie doc. Milan Dressler, se podařilo dosáhnout stavu, který ve své podstatě existuje do dnes: v areálu Ústavu analytické chemie je umístěna většina brněnských společenskovědních poboček ústavů Akademie věd. Výhodou tohoto řešení je blízkost přírodovědecké a filozofické fakulty Masarykovy univerzity stejně jako několika fakult Vysokého učení technického.
Na sklonku roku 1993 se zdálo, že ve fázi citelné redukce pracovišť Akademie věd, stejně jako rozpočtu těch pracovišť, která byla zachována, činnost dislokační komise již není potřebná. Zdálo se také, že pro nově ustavenou Akademii věd ČR a její demokraticky stavěný model řízení nebude Jihomoravská základna nutná. Přesto, a opět je nutné v této souvislosti vyzdvihnout prozíravost doc. Bezděka, byla zachována. Setrvala sice opět pouze v rovině konzultativního orgánu, který se scházel jednou až dvakrát ročně, aby si vzájemně sdělil nejdůležitější organizační záležitosti týkající se Akademie věd. Praxe ovšem znovu ukázala, že brněnská pracoviště, ač tematicky značně různorodá, mají nejen v organizačních záležitostech společné zájmy, cíle, stejně jako problémy. Potřeba vzájemné informovanosti a koordinace postupu byla zvláště cenná pro pobočky pražských pracovišť, které ze svých mateřských ústavů nebyly vždy dostatečně informovány. Pominout nelze ani specifika výzkumu plynoucí např. z brněnských a šíře moravských archivů a knihoven, blízkost, zejména v 90. letech mimořádně inspirativního vídeňského vědeckého centra, snadná dostupnost do hlavního města Slovenské republiky Bratislavy apod. Problémem řízení Jihomoravské základny ovšem bylo, že úměrně vstupu České republiky do evropského výzkumného prostoru rostly nároky na organizaci odborné činnosti pracovišť Akademie věd. Řídit pracoviště, která procházela pravidelnými evaluacemi a která stále více komunikovala se zahraničím, se stávalo stále náročnější. K tomu připojovat řízení Jihomoravské základny tak, aby bylo skutečně funkční a plnilo více než roli informativního orgánu, se stávalo téměř nemožným. Když v roce 1997 odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce předsedy základny doc. Bezděk, přijala Jihomoravská základna dohodu o rotaci předsednictví. Po dr. Janě Šlotové, od roku 1997 ředitelce Biofyzikálního ústavu AV ČR se ujal funkce předsedy prof. Rudolf Autrata (1933–2006), ředitel Ústavu přístrojové techniky. Sídlo základny se pak měnilo podle toho, který z ředitelů brněnských pracovišť základně předsedal.
Tento stav, který neměl z hlediska činnosti základny koncepci, trval jen krátce. K důležité změně došlo na samotném počátku nového tisíciletí. To ale již bylo zmíněno v úvodu.
Čerpáno ze studie: Radomír Vlček – Lenka Vlčková Kryčerová, Základna pracovišť ČSAV v Brně. Vznik a proměny koordinačního pracoviště brněnských ústavů a poboček ČSAV. In: Časopis Matice moravské 139, 2020, č. 2, s. 443–489.